„Nejezdi ze Santa Marty do Cartageny busem. Ty zastavují na každém rohu a nabírají cestující. Cesta ti pak může zabrat i osm hodin. Jeď se společností Berlinas Shuttle, ta vypravuje každých čtyřicet minut minivany, které jedou přímo. V Cartageně budeš za šest hodin,“ radila Peťulce zkušenější cestovatelka z Polska.
Peťulčina nejoblíbenější cestovní pomůcka je knižní průvodce. Mnoho průvodců ji doprovázelo na jejích cestách, než našlo zasloužilý odpočinek na nejviditelnější poličce v knihovně. Bylo ale potřeba potkat Honzíka, aby zjistila, že každý průvodce má kapitolu pojednávající o bezpečnosti v uvedené zemi a že tu kapitolu někdo reálně čte.
O Peťulčině plánu skončit v práci a vyrazit na pár měsíců do Jižní Ameriky slýchávali někteří její přátelé už více než dva roky. Zejména v pracovním kolektivu se z toho stal evergreen každého náročnějšího projektu.
Střípky z města z prachu vol. XIII Jak se Peťulka (ne)setkala se žralokem 2. dubna 2019 Korunovému králi mořské říše, za jehož audienci už pár nebožtíků zaplatilo daň největší, prý od přírody lidská krev nechutí. Jenže Peťulka má slaďoučkou krev, říká si pokaždé, když opouští průzračnou hladinu pobřeží do temnějších hloubek. K tomu – kdo …
Střípky z města z prachu vol. XIII – Jak se Peťulka (ne)setkala se žralokem Pokračovat ve čtení »
Jestli je Peťulka v něčem fakt dobrá, tak je to připravování bezesných nocích svému okolí, když jim není schopna podat zprávu o stavu svého života či pořádně odpovědět.
„Neblázni a jeď do El Nida turistickým minivanem,“ radili Peťulce spolubydlící v hostelu, když vyprávěla, jak na minulém ostrově jela sice 150 km sedm hodin, ale zato čtyřmi různými místními busy, které si zastavovala v půlce čtyřproudové silnice či pomocí filipínského gangu zedníků.
Tak se tak jednoho červencového dne minulého roku stalo, že se Peťulka zamilovala do sjíždění kaňonů divokých řek po zadku (není jen nešikovnost, ale sport s názvem canyoning). A byla to láska na první pohled. Prvotní námluvy sice ledové, ale jak se Peťulka v řece rozkoukala, začala si to svištět po proudu až ke štěrbině v jeskyni, kterou prosvištěla přes vodopád až do jezírka. Co vám budu povídat, Peťulka tomu propadla.
Je všeobecně známé, že Hong Kong je džungle a hned dvojitá. Z jedné z nejhustěji zalidněné městské oblasti na světě tak lze za hodinu přejet ke klidným národním parkům a plážím. Cesta k pláži však nesmí být moc jednoduchá, aby si ji Peťulka dostatečně vážila.
Byla, nebyla, za sedmero horami a sedmero řekami, jedna autonomní oblast. Obehnaná strážnými bránami, chránila své území před všemi, co rádi poslouchají a ještě radši vládnou. Peťulka slýchávala o této oblasti mnoho, a tak se i ona jednoho dne rozhodla, že musí její nezávislost prozkoumat. Nasedla na noční vlak z města z prachu a řítila si to až na pomyslnou hranici Velkého bratra, kde spolu s davem čínských školáků, každodenně překračující hranici za elitnějším vzděláním, i ona překročila pomyslnou hranici.
„Why do YOU want to take a picture with me for Christ’s sake?!?“ rozeznělo se v davu turistů na promenádě v Šanghaji. „Because you are so beautiful,“ odpověděl postarší turistce bez zaváhání patnáctiletý školák. Peťulka a přihlížející turisti se na sebe potutelně usmáli. Úsměvy však nevydržely dlouho, neboť většina z nich nakonec byla rovněž odchytnuta skupinou čínských středoškoláků.
