Petra Krupičková

„Až v Číně půjdeš demonstrovat, tak si prosím tě neber igelitku,“ radili liberální a feministicky laděné Peťulce její drazí kolegové před odjezdem do říše středu. I uposlechla jejich dobrých rad a do kufru přibalila nejenom dvě látkové tašky, ale i pevné rozhodnutí, že politika nesmí být hlavním tématem rozhovorů následujícího roku. Velmi živě si totiž pamatovala lednový vystrašený výraz mladé Thajky v prázdné zahradě thajského hostelu, když v rámci hovoru o krásách její země naivně zavtipkovala o všudypřítomných fotografií thajského krále.

Fronty na banány a toaleťák se v kapitalistickém komunismu rozhodně nestojí. Na vše ostatní ale ano a Číňani fronty prostě umí. I přes neúnavná edukativní videa ve veřejných prostředcích o správném soudružském stání ve frontě, zátarasy či zaměstnance s vysokým hlasem a snahou usměrnit rozlícený dav, Číňani dokážou v jakékoliv situaci vytvořit kreativní chuchvalec, ve kterém je dovoleno vše. Národ kung-fu a loutkové stínohry v sobě v těchto chvílích objevuje vlohy k přesnému knokautu nepřátel či představení o náhodném objevení starých známých zrovna na začátku fronty.

Už jako dítě Peťulka žadonila po mamince lžičku kouzelného černého moku. Tajemná dospělácká droga, bez které mnoho z nás ráno nevstane a Peťulka odpoledne nemyslí, přitahovala její pozornost odnepaměti. Není proto divu, že z Peťulky vyrostl hrdý člen pražské kavárenské scény. Členové údajného antikavárenského klubu by možná nesouhlasili, ale Peťulka musí přiznat, že s touto diagnózou se dá žít a dá se ní žít dokonce velmi dobře.

Jedno z nejlepších věcí v Pekingu je kolo a to nejenom Peťulky retro prorezavělý miláček v kampusu (přeci si nekoupí o pětistovku dražší, nový a nerozvrzaný kousek), ale i možnost sdílených kol po celém městě. Dvaceti dvoumilionové město, které při výstavbě všudypřítomných sídlišť na prostoru rozhodně nešetřilo, se tak díky husté síti metra a možnosti dojet zbylý kilák až tři na sdíleném kole stává výrazně přívětivější. Peťulka proto nepředpokládala, že při cestě za starými hrobkami čínských císařů na absolutním okraj periférie Pekingu zvolí jinou strategii.

„Ahoj, prosím tě věděl bys, kde bych našla Mezinárodní centrum pro studenty?“„Určitě.“ „A mohl bys mi popsat cestu?“ „No víš, to je hrozně daleko…“ uzavřel konverzaci čínský student se skvělým americkým přízvukem a od ztracené Peťulky rychle odešel. Vítej v kampusu čínské elity, smála se Peťulka a zpětně klukovi dala za pravdu, bylo to daleko.

Jednoho krásného dne, když se Peťulka probudila sama ve své postýlce a vyhlídky na nový pracovní den ji moc netěšily, rozhodla se, že před dospěláckým světem složenek, porad a černých káv musí utéct. A když utíkat před světem, proč ne rovnou za Velkou čínskou zeď do bezstarostných vod univerzitního kampusu, kde stipendia chodí sama na účet. Rozjela tak mohutný stroj z lejster, schůzek s univerzitou a mailů do Číny a stroj šlapal krásně až ledna, kdy zamrzl na zahraničním oddělení čínské univerzity.