Střípky z města z prachu

Jedno z nejlepších věcí v Pekingu je kolo a to nejenom Peťulky retro prorezavělý miláček v kampusu (přeci si nekoupí o pětistovku dražší, nový a nerozvrzaný kousek), ale i možnost sdílených kol po celém městě. Dvaceti dvoumilionové město, které při výstavbě všudypřítomných sídlišť na prostoru rozhodně nešetřilo, se tak díky husté síti metra a možnosti dojet zbylý kilák až tři na sdíleném kole stává výrazně přívětivější. Peťulka proto nepředpokládala, že při cestě za starými hrobkami čínských císařů na absolutním okraj periférie Pekingu zvolí jinou strategii.

„Ahoj, prosím tě věděl bys, kde bych našla Mezinárodní centrum pro studenty?“„Určitě.“ „A mohl bys mi popsat cestu?“ „No víš, to je hrozně daleko…“ uzavřel konverzaci čínský student se skvělým americkým přízvukem a od ztracené Peťulky rychle odešel. Vítej v kampusu čínské elity, smála se Peťulka a zpětně klukovi dala za pravdu, bylo to daleko.

Jednoho krásného dne, když se Peťulka probudila sama ve své postýlce a vyhlídky na nový pracovní den ji moc netěšily, rozhodla se, že před dospěláckým světem složenek, porad a černých káv musí utéct. A když utíkat před světem, proč ne rovnou za Velkou čínskou zeď do bezstarostných vod univerzitního kampusu, kde stipendia chodí sama na účet. Rozjela tak mohutný stroj z lejster, schůzek s univerzitou a mailů do Číny a stroj šlapal krásně až ledna, kdy zamrzl na zahraničním oddělení čínské univerzity.