Co je doma, to se počítá, po čínsku
Jedno z nejlepších věcí v Pekingu je kolo a to nejenom Peťulky retro prorezavělý miláček v kampusu (přeci si nekoupí o pětistovku dražší, nový a nerozvrzaný kousek), ale i možnost sdílených kol po celém městě. Dvaceti dvoumilionové město, které při výstavbě všudypřítomných sídlišť na prostoru rozhodně nešetřilo, se tak díky husté síti metra a možnosti dojet zbylý kilák až tři na sdíleném kole stává výrazně přívětivější. Peťulka proto nepředpokládala, že při cestě za starými hrobkami čínských císařů na absolutním okraj periférie Pekingu zvolí jinou strategii.
Jenže ouha, kola u cílové zastávky metra buď nebyla pojízdná nebo byla soukromá. Peťulce, jakožto zarytému odmítači objevování krás ze zadního sedadla taxíku, tak nezbylo než začít hledat sdílené kolo v přilehlém městečku. Štěstí se na ni usmálo hned na hlavní ulici, kde u obchůdku jedno stálo. Než však Peťulka stihla vyndat mobil a naskenovat QR kód k odemknutí kola, přiběhla k ní slečna a divoce naznačovala, že to je její kolo. Až v tu chvíli si Peťulka všimla, že zámek na zadání kódu pro odemčení kola je odšroubovaný a kolo uzamčeno obyčejným řetězem. Šibalsky se tak na slečnu usmála a jala se hledat štěstí dál po cestě.
Obchůdky z hlavní silnice však pomalu vymizely, podzimní polední slunce na silnici pořád ještě citelně hřálo a Peťulka pomalu a jistě začala sama sebe utvrzovat, že čtyřkilometrová cesta u frekventované silnice bude super zážitek, který rozhodně chce zažít. Když tu na samém okraji města začalo zářit žluté kolo společnosti Ofo, zaparkované u policejního stanoviště mezi dvěma obědvajícími policisty. S myšlenkou, že kdo se bojí, nesmí do lesa, si to Peťulka začala rázovat přímo k nim.
I bez společné řeči se jim docela rychle podařilo si vyjasnit, že kolo je volné a Peťulka si ho může vzít a jet. Když však vyndala mobil na odemknutí kola, oba policisté propukli v mohutný smích a ukázali zmatené Peťulce, že i u tohoto sdíleného kola byl zámek odšroubován. Peťulka si má kolo prostě vzít a jet.
Musím se přiznat, že nevím, jestli Peťulka toho dne odjela s důkazem doličným o krádežích sdílených kol na okraji Pekingu nebo zda se pod zrakem policie stala spolupachatelem krádeže kola patřícího společnosti Ofo. Tak jako tak, pokud máte někdo zájem o volné žluté kolo, tak ho zaparkovala u vstupní brány k Ming Tombs.
Krásný den vám všem z města z prachu přeje
začínající čínská kriminálnice Péťulka 🙂
Líbil se vám střípek?
Sdílejte.
Je to jen malý klik pro vás, ale velký skok pro tento blog.
Střípky z města z prachu vol. IV. – Hon na drogu, bez které to prostě nemyslí
Už jako dítě Peťulka žadonila po mamince lžičku kouzelného černého moku. Tajemná dospělácká droga, bez které mnoho z nás ráno nevstane a Peťulka odpoledne nemyslí, přitahovala její pozornost odnepaměti. Není proto divu, že z Peťulky vyrostl hrdý člen pražské kavárenské scény. Členové údajného antikavárenského klubu by možná nesouhlasili, ale Peťulka musí přiznat, že s touto diagnózou se dá žít a dá se ní žít dokonce velmi dobře.
Střípky z města z prachu vol. V – Kdo si počká, ten se jednou v Číně i dočká
Fronty na banány a toaleťák se v kapitalistickém komunismu rozhodně nestojí. Na vše ostatní ale ano a Číňani fronty prostě umí. I přes neúnavná edukativní videa ve veřejných prostředcích o správném soudružském stání ve frontě, zátarasy či zaměstnance s vysokým hlasem a snahou usměrnit rozlícený dav, Číňani dokážou v jakékoliv situaci vytvořit kreativní chuchvalec, ve kterém je dovoleno vše. Národ kung-fu a loutkové stínohry v sobě v těchto chvílích objevuje vlohy k přesnému knokautu nepřátel či představení o náhodném objevení starých známých zrovna na začátku fronty.
Střípky z města z prachu vol. VI. – Nevím, co si papaláši mysleli, že stane
„Až v Číně půjdeš demonstrovat, tak si prosím tě neber igelitku,“ radili liberální a feministicky laděné Peťulce její drazí kolegové před odjezdem do říše středu. I uposlechla jejich dobrých rad a do kufru přibalila nejenom dvě látkové tašky, ale i pevné rozhodnutí, že politika nesmí být hlavním tématem rozhovorů následujícího roku. Velmi živě si totiž pamatovala lednový vystrašený výraz mladé Thajky v prázdné zahradě thajského hostelu, když v rámci hovoru o krásách její země naivně zavtipkovala o všudypřítomných fotografií thajského krále.