Když pak při své cestě po Filipínách zaslechla o skvělém canyoningu na sousedním ostrově, bylo jasné, že tento zážitek si nemůže nechat ujít. Okamžitě sbalila svůj batůžek a pelášila si to na vedlejší ostrov, jen aby se na pár hodin mohla oddávat svému oblíbenému novému sportu. Ráno natěšeně nemohla dospat a už před domluvenou devátou stála u hostelu na značce. Čekala deset minut, dvacet, půl hodiny, když tu se k ní pomalu začala šourat recepční.

„Don’t worry, they are just late. There was a huge party yesterday and all the instructors were truly drunk,“ začala vyprávět recepční.

„They are dead right now,“ dodala pak nakonec se širokým úsměvem, jako kdyby ještě nebylo dostatečně jasné, co se vlastně stalo.

„Will there be another instructor for our group today?“ dokázala ze sebe jen vykoktat Peťulka.

„I don’t know, you are alone,“ uzavře diskuzi recepční.

Než však Peťulka stihla vzít nohy na ramena a utéct od adrenalinového sjíždění koryt a skákání z kamenů s opilým instruktorem, přiřítil si to k Peťulce usměvavý Filipínec. Prohodil pár vět s recepční v místním jazyce a se širokým úsměvem se otočil na Peťulku.

„I’m sorry that I’m late, but my colleague can’t make it, so I have to take another shift,“ a jak řekl, tak i udělal.

Upřímně do dnešního dne netuším, zda byl Peťulčin instruktor tak moc mezi kolegy neoblíben, že ho na party nepozvali, nebo jako jediný musel ráno vstát. Tak jako tak, Peťulka přežila a instruktor nevykazoval žádné známky podnapilosti či kocoviny. K tomu canyoning na Filipínách je hlavně o procházce u řeky a pár skoků do jezírek. Na Peťulce se však podepsalo studené ranní probuzení a poprvé ve svém životě nepociťovala potřebu skočit si z každého kamene a prozkoumat každou štěrbinu jen proto, že na ni někdo ukázal. Asi nám ta holka začíná dospívat. Teda možná …

Krásný den zase už z město z prachu přeje

sebevražedná Peťulka