Život jí však jednoho takového žralůčka do cesty přeci jen připravila. Jeho jméno není nic menšího než žralok obrovský, po filipínsku „butangan“, a mohl by se klidně živit PR kdekteré vegetariánské organizaci. Krvavý lov vyměnil za poklidné nasávání planktonu, za což byl obdarován obdivuhodnou délkou desítky i více metrů a označením největší paryby. Šnorchlovat s těmito velikány lze všude po světě, vedle Mexika jsou Filipíny druhou nejznámější „whale shark touristic destination“. Mocná Peťulčina zvědavost si to pak k jednomu takovému místu pěkně zamířila.

„Can I ask you something…“ obrátila se Peťulka na skupinu odcházející turistů ze žraločího centra.

„We did not see it,“ dokončil usměvavý Francouz nevyřčenou otázku a Peťulka pomalu začala poznávat étos místního kafkovského žralůčka. Každý o něm mluvil, každý se s ním chtěl setkat, přesto jej vlastně nikdo pořádně neviděl. Peťulka to ale nevzdá, říkala si, a tak další den usedla na loď pod vedením zkušeného tour leadera Omara.

„Today is the day,“ vítal příchozí Omar, aby pak hned druhým dechem dodal „and tomorrow is another day“.

Po dvou hodinách nicméně posádka vítězoslavně oznámila: žralůček na obzoru. Ospalé zírání na moře se tím v minutě proměnilo v adrenalinovou přípravu na skok do tajemných hlubin. Osazenstvo se úprkem posadilo na hranu jedoucí lodi, když tu… rybička uplavala. Přinesla s sebou nicméně opojný pocit skoro dosažení vytouženého cíle. Droga, které Peťulka kompletně propadla. Ač ten den chtěla Donsol opustit, zůstala, stejně jako den následující a následující.

Začala se zdravit s prodejkyněmi suvenýrů, členy posádek a tvrdým jádrem své první lodi, která den za dnem brázdila přilehlou zátoku. Ve zbytku dne si to Peťulka po vzoru místních brouzdala vesničkou na střeše tricyklů. Co na tom, že místní na nepohodlné konstrukci převážně sedí, jen když je tricykl úplně plný. Peťulka sedí sice na střeše úplně prázdného tricyklu, zato je vysmátá tak, že zastavuje za hurónského smíchu i policejní hlídky v džípu. Není pak divu, že několik místních dětí vyměnilo klasický filipínský pokřik „Hello, what is your name?“ za „Hello Petra, how are you?“.

Nemuselo tomu být jinak ani čtvrtého dne. Ráno se jako každý den rozloučila se svým drahým spolubydlícím, přejícím jí vedle štěstí i naději, že ji už nikdy neuvidí, a zamířila si to ke své lodi, čekajíce na zázrak. Čeká půl hodiny, čeká hodinu, když tu najednou posádka zařve „delfíni“ a skutečně skok a za ním další a další. Osazenstvo propuká v jásot.

„Today is the day,“ směje se Omar, „and tomorrow is another day,“ odpovídá mu jednotně jásající osazenstvo. Moře však ve svých divech neustalo a vytoužená rybička najednou na obrazu zahlédnuta. Loď si to úprkem míří k místu zjevení. Peťulka usedá na své místo na prkně. Loď trochu přibržďuje a Omar řve „jump“. Peťulka skáče a vidí všechny svaté.

„Šnorchl funguje, klid, funguje. Ale co ty ploutve? Co mám proboha dělat s těmi přiblblými věcmi na nohou?!?“

Omar ukazuje na místo zjevení. Peťulka se potápí, všude tma, hluboká a černočerná tma, když tu ploutev. Velká tmavá zadní ploutve si to rychle prosviští kolem Peťulky do hlubin pod ní. Peťulka se vynořuje a chytá dech, když tu posádka lodi řve, že na obzoru je další žralok. Peťulka šplhá na jedoucí loď, skáče z jedoucí lodi do tmy, ve které se znovu zjevuje velká ploutev a následně i dlouhé tělo rychle mizící ve tmavé hlubině, aby se zas za pár metrů mohlo vynořit. Znovu šplh, skok, chytnout dech, plavat kamsi, zmateně koukat, nic nevidět, pak zahlédnout část čehosi mohutného, co si jen pobaveně hraje s urputnou pozorností všech těch šílených paparazitů kolem něho.

„Chtěli jste mě vidět, tak si mě teď užijte se vším všudy,“ jako kdyby žralůček vzkazoval při každém jeho dalším zjevení. Peťulka už rezignuje, nemůže, nechce. Adrenalinem napumpované tělo hlásí několik pozůstatků srážek s kovovým žebříkem jedoucí lodi. Slaná voda se otáčí v žaludku a v mysl se modlí, ať se to monstrum už proboha znovu nevynoří. Vynořilo.

Po pátém skoku Omar vyhodnocuje, že jeho skupina měla již dost interakcí se žraloky a loď si to odplouvá do svého přístavu. Osazenstvo propuká v mohutný jásot.

„We saw it! We saw a whale shark!“ jásali všichni a radostně se objímali.

„Viděla jsem ho? Skutečně jsem ho viděla?“ ptala se pak sama sebe Peťulka.

Radost osazenstvu ale nekazila. Přes všechnu tu bolest, i ona byla v tu chvíli ráda, že tak překrásná cesta došla k naplněnému cíli. Ten den mohla Peťulka s klidem v srdci svou drahou rybářskou vesničku konečně opustit. Kus svého srdce však v Donsolu přeci jen nechala, nikoliv v temné zátoce, ale na vřelé a srdečné pevnině.

Krásný den přeje

někdy trochu jiné cestovatelské zážitky oceňující Peťulka