„Cesta místním busem ti bude trvat klidně celý den, zato vanem budeš už po obědě u moře,“ lákali Peťulku a ta nakonec podlehla. Druhý den se proto už před smluvenou sedmou posadila před hostel, očekávajíce svůj ranní odvoz, a tak to celé dopadlo:

• 8:30 – ranní minivan přijíždí k hostelu a dále po cestě nabírá ještě pár zbylých cestujících;
• 8:50 – van parkuje na parkovišti cestovní agentury a řidič zapaluje první cigaretu;
• 9:20 – van vyjíždí z parkoviště agentury, aby se mohl po pár metrech otočit a zacouvat zpět na parkoviště;
• 9:45 – van znovu vyjíždí z parkoviště, aby mohl po pár metrech zastavit na rušné silnici a nechat své osazenstvo usadit se bez ohrožení života do druhého vanu, nacházejícího se na druhé straně silnice;
• 10:00 – druhý van vjíždí na parkoviště agentury a druhý řidič zapaluje první cigaretu;
• 10:30 – Peťulka konečně vyjíždí ranním minivanem směr El Nido;
• 10:45 – Filipínec sedící vedle Peťulky po vášnivém hovoru vyhodnocuje, že bude rychlejší do El Nida doletět a dožaduje se odvozu zpět do města na letiště;
• 11:00 – Peťulka znovu vyjíždí z města směr El Nido;
• ~ 12:30 – už solidně zelená Švédka žádá řidiče, aby při serpentinách na panelech typu D1 ubral trochu plynu. Řidič však mudruje něco o zpoždění a nepřestává přidávat plyn, osazenstvo se začíná modlit;
• 13:30 – van zastavuje u cedule Stop – Inspection. Přísně tvářící se Filipínec otevírá dveře vanu a skenujícím pohledem se dotazuje, zda nějaký nebožtík nepřeváží do El Nida mango. Vyšokované osazenstvo vanu se nicméně nezmůže na žádnou odpověď, což Filipínci postačuje a se širokým úsměvem se vrací ke své poobědové kávičce;
• 14:30 – řidič vanu zastavuje před městečkem Roxas na svou dvacetiminutovou obědovou pauzu, Němka vystupující v tomto městě se dožaduje zastávky někde jinde, neboť takhle je to ztráta jejího času. Obědová pauza se tak natahuje na čtyřicet minut;
• 15:20 – z plně obsazeného vanu v půlce cesty vystupuje stále nadávající Němka a nastupuje usměvavá filipínská rodina;
• 15:30 – Peťulčina stehna a ramena zakládají odbory za právo svobodně se pohnout;
• 18:30 – van konečně přijíždí do El Nida, totálně zelená Švédka začíná chytat dech a Peťulčina stehna a ramena zase znovu pociťovat krevní oběh v celém svém řečišti;
• 19:30 – usměvavá Peťulka po zdárné cestě usedá k moři, které sice už není vidět, ale pořád může říct, že u něho ten den ještě byla.

Aneb není cesta jako cesta.

Krásný den už zase z města z prachu přeje

místní dopravě už navždy věrná Peťulka