Kampak bys chtěla, holčičko?
„Ahoj, prosím tě věděl bys, kde bych našla Mezinárodní centrum pro studenty?“
„Určitě.“
„A mohl bys mi popsat cestu?“
„No víš, to je hrozně daleko…“ uzavřel konverzaci čínský student se skvělým americkým přízvukem a od ztracené Peťulky rychle odešel.
Vítej v kampusu čínské elity, smála se Peťulka a zpětně klukovi dala za pravdu, bylo to daleko.
Ještě dál však byla spádová klinika, kde se každý cizinec před žádostí o povolení k pobytu musí nechat vyšetřit. Je totiž nezbytné se před posouzením způsobilosti přežít rok v zemi středu detailně seznámit s tím, zda srdce cizinců tlučou tím správným směrem a mezi pracující lid nerozsejí HIV či syfilis. Cesta k tomuto poznání byla daleká, všeznalý Google v Číně na cenzuru narazil a Peťulce nezbylo nic jiného, než hledat pomoc na recepci výrazně mezinárodní koleje.
Recepční s dobrou angličtinou Peťulku okamžitě ujistila, že cesta je jednoduchá a ona jí má tady na kartičce rozepsanou. Stačí si jen popis vyfotit a jet podle něho. Pomoc by to byla úplně úžasná, jen kdyby popis cesty nebyl kompletně v čínštině a recepční měla ponětí, jak ho přeložit. Vítej v zemi, jejíž jazyk neumíš, smála se sama sobě Peťulka a potutelně vyprávěla tuhle storku, kudy mohla.
Pár dní na to hledala budovu s učebnou jednoho svého předmětu. Tsinghua University jakožto mezinárodně orientovaná univerzita samozřejmě poskytuje zahraničním studentům svůj online systém v angličtině. Avšak jména budov s učebnami ve 400 hektarů velkém kampusu nepovažuje univerzita za natolik důležitou informaci, aby ji do angličtiny přeložila. Peťulce nezbylo nic jiného, než hledat pomoc na mezinárodním studijním oddělení své fakulty.
Úřednice hned na začátku jasně vysvětlila, že jejím úkolem není starat se o studijní záležitosti mezinárodních studentů a už vůbec nemůže znát jména budov jednotlivých předmětů. Českou i čínskou byrokracií vytrénovaná Peťulka se však tímto přístupem nenechala nijak zaskočit a neochvějně trvala na odpovědi. Když po půl hodině začínalo být jasné, že Peťulka nejenom neodejde, ale už si to začíná i užívat, úřednice otočila papír ležící na druhé straně prázdného stolu. Z papíru se na Peťulku začal smát přehledný rozvrh anglických předmětů fakulty s podrobnými informacemi.
„Vím, kde je budova, ale neřeknu ti to.“
A jak řekla, tak i udělala.
Poučení pro příště, Peťulko, karma je zlo, tak se nesměj čínským úřednicím, vrátí ti to.
Příběh měl ale happy end. Pomoci se Peťulce nakonec dostalo u postaršího vrátného, který si sice s Peťulkou nerozuměl jediného slova, ale rukama, mobilem a úsměvem ochotně dopomohl najít cestu.
Krásný den z města z prachu přeje
někdy dost ztracená Péťulka 🙂
Líbil se vám střípek?
Sdílejte.
Je to jen malý klik pro vás, ale velký skok pro tento blog.
Střípky z města z prachu vol. III – Co je doma, to se počítá, po čínsku
Jedno z nejlepších věcí v Pekingu je kolo a to nejenom Peťulky retro prorezavělý miláček v kampusu (přeci si nekoupí o pětistovku dražší, nový a nerozvrzaný kousek), ale i možnost sdílených kol po celém městě. Dvaceti dvoumilionové město, které při výstavbě všudypřítomných sídlišť na prostoru rozhodně nešetřilo, se tak díky husté síti metra a možnosti dojet zbylý kilák až tři na sdíleném kole stává výrazně přívětivější. Peťulka proto nepředpokládala, že při cestě za starými hrobkami čínských císařů na absolutním okraj periférie Pekingu zvolí jinou strategii.
Střípky z města z prachu vol. IV. – Hon na drogu, bez které to prostě nemyslí
Už jako dítě Peťulka žadonila po mamince lžičku kouzelného černého moku. Tajemná dospělácká droga, bez které mnoho z nás ráno nevstane a Peťulka odpoledne nemyslí, přitahovala její pozornost odnepaměti. Není proto divu, že z Peťulky vyrostl hrdý člen pražské kavárenské scény. Členové údajného antikavárenského klubu by možná nesouhlasili, ale Peťulka musí přiznat, že s touto diagnózou se dá žít a dá se ní žít dokonce velmi dobře.
Střípky z města z prachu vol. V – Kdo si počká, ten se jednou v Číně i dočká
Fronty na banány a toaleťák se v kapitalistickém komunismu rozhodně nestojí. Na vše ostatní ale ano a Číňani fronty prostě umí. I přes neúnavná edukativní videa ve veřejných prostředcích o správném soudružském stání ve frontě, zátarasy či zaměstnance s vysokým hlasem a snahou usměrnit rozlícený dav, Číňani dokážou v jakékoliv situaci vytvořit kreativní chuchvalec, ve kterém je dovoleno vše. Národ kung-fu a loutkové stínohry v sobě v těchto chvílích objevuje vlohy k přesnému knokautu nepřátel či představení o náhodném objevení starých známých zrovna na začátku fronty.