Sbalila proto plnou polní a cestu za bělostným pískem si okořenila dvěma úseky MacLehoseho stezky o necelých dvaceti kilometrech s bivakováním na pláži a zjištěním, že:

1. lze velmi úspěšně zamaskovat nedostatečnou kondičku za pomoc bližnímu svému, když se Peťulka dá do řeči s dalším spolubojovníkem treku a cestu na její nejvyšší část (rozuměj 350 nadmořských výšek) na něho co deset metru čeká, za což si dokonce vyslouží neskonalý vděk a banán;
2. po čtvrté hodině ranní Peťulka definitivně přestává rozumět, jak někdo může usínat za zvuku šplouchajících vln a ještě to nazývat relaxační hudbou;
3. slaná voda, písek a pohorky poskytují účinnou kombinaci dezinfekce a peelingu puchýřů s kousanci od komárů, za kterou by se rozhodně nemuseli stydět v žádném ze sadomasochistických salonů;
4. Peťulka je při setkání s tlupou dorážejících čtyřnohých hlídačů vesnice schopna vyvinout obdivuhodnou rychlost při výšlapu kopce s několika kily na zádech;
5. zato při setkání s místním divokým prasetem jej lze vzájemným zíráním přesvědčit o tom, že silnější má ustoupit a nechat Peťulku projít; a konečně pak
6. lze zamaskovat rozmazanou fotografii pořízenou čínským manažerem ze Šen-čenu básní o tom, jak je dobrý a umělecký fotograf a Peťulka na jeho fotce vypadá přímo báječně. I když možná právě proto, na ní vypadá tak báječně.

Za takové zjištění pak rozhodně stojí žít.

Krásný den už zase z města z prachu přeje

turistka Peťulka