Kolumbijská bezpečnost

Nicméně Jižní Amerika byla trochu jiné kafe. Peťulka před cestou poprvé opravdu pociťovala obavy o svou bezpečnost. Veškeré předodjezdové obavy nicméně rozprášil příspěvek na blogu amerického turisty obsahující dvě základní bezpečnostní rady pro cestu do Kolumbie:

• Nebrat drogy;
• Nevtipkovat o Escobarovi a to ani pokud vám ten vtip přijde jako fakt hodně dobrý.

Při údajném dodržení uvedených rad se nemůže Peťulce nic stát.

Ukonejšena radami přiletěla 7. prosince po půlnoci do Bogoty a nasedla do taxíku. Už při diktování adresy se taxikář tvářil trochu zaraženě. Jenže Peťulka vůbec nerozuměla, co říká. Myslela si, že se jen upřímně diví, co za blázna jede do Kolumbie a nemluví španělsky. Ve čtvrti Peťulčina hostelu taxikář začal opakovat „REALLY?!?“ a mohutně zvedat obočí. U hostelu se otcovsky otočil na Peťulku a se vším důrazem ukázal na dveře hostelu:

„Hostel, not safe, run, run, run!!!“

V tu chvíli Peťulka začala nabývat podezření, že si možná zamluvila hostel s devíti hvězdičkami z deseti, ale samotná čtvrť hvězdičková nebude. Její podezření potvrdili i všichni zbylí taxikáři v Bogotě, když se upřímně ujišťovali, že Peťulka skutečně chce jet na uvedenou adresu.

Ani u druhého hostelu ve městě Santa Marta neměla Peťulka šťastnou ruku. Taxikář na letišti odmítl do její čtvrti jet za jinak pevně stanovenou cenu od města a neúprosně si řekl o přirážku za možnost zničení auta. Samotná hodinová cesta byla vyplněna nadávkami a výčitkami, že pouze sebevrah jezdí do takové čtvrti a jen blbá ženská si v ní může rezervovat hostel.

První týdny v Kolumbii Peťulku totálně semlely. Foťák raději nechávala zamknutý na pokoji a mobilem fotila jen výjimečně, nedej bože, aby ho měla víc než pár sekund viditelně v ruce. Kolem čtvrté/páté odpoledne vždy nasedala do Uberu a mířila na svůj pokoj. Už procházka při západu slunce byla děsivá představa, natož pobyt v místních ulicích za tmy.

Nepříjemný pocit v Kolumbii umocňovalo i Peťulčino nepříliš zdatné plánování jídla. Plna všech zážitků a vjemů, Peťulka často kolem páté ještě nemá hlad. Když se pak hlad objevil v pozdních hodinách v jejím zabarikádovaném pokoji, vzniklo trýznivé dilema. Má jít do nebezpečné městské džungle ulovit kus žvance, nebo raději zůstat v bezpečí a hladovět? I přes vynikající místní kuchyni, Peťulka první týden docela hodně zhubla.

Nejzajímavějším zjištěním cesty po Kolumbii byla ale samotná podstata jejího strachu. Peťulka se nebála ničeho reálného. Bála se kafkovského neznámého nebezpečí, kterému nerozuměla, neznala jej ani jej neviděla, ale konstantně o něm slýchávala. Mnohokrát byla Peťulka na svých cestách zastavena cizími lidmi a upozorněna, že z uvedené čtvrti má okamžitě vypadnout nebo schovat svůj mobil či si kabelku držet víc u těla. Nebezpečí bylo všude a vlastně nikde. I v těch nejkrásnějších rezidenčních čtvrtí, které navštívila, byly všechny domy obehnané vysokými zdmi zakončenými ostnatými dráty. Žila v jakési mlze, která ji zabraňovala vidět samotné nebezpečí zcela zřetelně.

Nemohu říct, že Peťulka tu mlhu plně prohlédla a možná ji při své letošní cestě ani plně prohlédnout nedokáže. Krásná místa s neuvěřitelně milými lidmi ji ale naučila vidět Kolumbii i Ekvádor jako země dvou pólů. Jeden je nebezpečný a je potřeba se před ním mít na pozoru, i když vlastně pořád neví, čeho přesně se má bát. Je možná jen otázkou štěstí a opatrnosti, že Peťulka zatím nástrahy tohoto světa plně nepoznala. Druhý svět je však oslnivý a přátelský. V něm je dobré si dobít baterky na další cesty.

Krásný den přeje zas o trochu obezřetnější 

Peťulka