Jednoho krásného dne, když se Peťulka probudila sama ve své postýlce a vyhlídky na nový pracovní den ji moc netěšily, rozhodla se, že před dospěláckým světem složenek, porad a černých káv musí utéct. A když utíkat před světem, proč ne rovnou za Velkou čínskou zeď do bezstarostných vod univerzitního kampusu, kde stipendia chodí sama na účet. Rozjela tak mohutný stroj z lejster, schůzek s univerzitou a mailů do Číny a stroj šlapal krásně až ledna, kdy zamrzl na zahraničním oddělení čínské univerzity.

„Ahoj, prosím tě věděl bys, kde bych našla Mezinárodní centrum pro studenty?“„Určitě.“ „A mohl bys mi popsat cestu?“ „No víš, to je hrozně daleko…“ uzavřel konverzaci čínský student se skvělým americkým přízvukem a od ztracené Peťulky rychle odešel. Vítej v kampusu čínské elity, smála se Peťulka a zpětně klukovi dala za pravdu, bylo to daleko.

Jedno z nejlepších věcí v Pekingu je kolo a to nejenom Peťulky retro prorezavělý miláček v kampusu (přeci si nekoupí o pětistovku dražší, nový a nerozvrzaný kousek), ale i možnost sdílených kol po celém městě. Dvaceti dvoumilionové město, které při výstavbě všudypřítomných sídlišť na prostoru rozhodně nešetřilo, se tak díky husté síti metra a možnosti dojet zbylý kilák až tři na sdíleném kole stává výrazně přívětivější. Peťulka proto nepředpokládala, že při cestě za starými hrobkami čínských císařů na absolutním okraj periférie Pekingu zvolí jinou strategii.

Už jako dítě Peťulka žadonila po mamince lžičku kouzelného černého moku. Tajemná dospělácká droga, bez které mnoho z nás ráno nevstane a Peťulka odpoledne nemyslí, přitahovala její pozornost odnepaměti. Není proto divu, že z Peťulky vyrostl hrdý člen pražské kavárenské scény. Členové údajného antikavárenského klubu by možná nesouhlasili, ale Peťulka musí přiznat, že s touto diagnózou se dá žít a dá se ní žít dokonce velmi dobře.

Fronty na banány a toaleťák se v kapitalistickém komunismu rozhodně nestojí. Na vše ostatní ale ano a Číňani fronty prostě umí. I přes neúnavná edukativní videa ve veřejných prostředcích o správném soudružském stání ve frontě, zátarasy či zaměstnance s vysokým hlasem a snahou usměrnit rozlícený dav, Číňani dokážou v jakékoliv situaci vytvořit kreativní chuchvalec, ve kterém je dovoleno vše. Národ kung-fu a loutkové stínohry v sobě v těchto chvílích objevuje vlohy k přesnému knokautu nepřátel či představení o náhodném objevení starých známých zrovna na začátku fronty.

„Až v Číně půjdeš demonstrovat, tak si prosím tě neber igelitku,“ radili liberální a feministicky laděné Peťulce její drazí kolegové před odjezdem do říše středu. I uposlechla jejich dobrých rad a do kufru přibalila nejenom dvě látkové tašky, ale i pevné rozhodnutí, že politika nesmí být hlavním tématem rozhovorů následujícího roku. Velmi živě si totiž pamatovala lednový vystrašený výraz mladé Thajky v prázdné zahradě thajského hostelu, když v rámci hovoru o krásách její země naivně zavtipkovala o všudypřítomných fotografií thajského krále.

„Why do YOU want to take a picture with me for Christ’s sake?!?“ rozeznělo se v davu turistů na promenádě v Šanghaji. „Because you are so beautiful,“ odpověděl postarší turistce bez zaváhání patnáctiletý školák.  Peťulka a přihlížející turisti se na sebe potutelně usmáli. Úsměvy však nevydržely dlouho, neboť většina z nich nakonec byla rovněž odchytnuta skupinou čínských středoškoláků.

Byla, nebyla, za sedmero horami a sedmero řekami, jedna autonomní oblast. Obehnaná strážnými bránami, chránila své území před všemi, co rádi poslouchají a ještě radši vládnou. Peťulka slýchávala o této oblasti mnoho, a tak se i ona jednoho dne rozhodla, že musí její nezávislost prozkoumat. Nasedla na noční vlak z města z prachu a řítila si to až na pomyslnou hranici Velkého bratra, kde spolu s davem čínských školáků, každodenně překračující hranici za elitnějším vzděláním, i ona překročila pomyslnou hranici.

Je všeobecně známé, že Hong Kong je džungle a hned dvojitá. Z jedné z nejhustěji zalidněné městské oblasti na světě tak lze za hodinu přejet ke klidným národním parkům a plážím. Cesta k pláži však nesmí být moc jednoduchá, aby si ji Peťulka dostatečně vážila.

Tak se tak jednoho červencového dne minulého roku stalo, že se Peťulka zamilovala do sjíždění kaňonů divokých řek po zadku (není jen nešikovnost, ale sport s názvem canyoning). A byla to láska na první pohled. Prvotní námluvy sice ledové, ale jak se Peťulka v řece rozkoukala, začala si to svištět po proudu až ke štěrbině v jeskyni, kterou prosvištěla přes vodopád až do jezírka. Co vám budu povídat, Peťulka tomu propadla.

„Neblázni a jeď do El Nida turistickým minivanem,“ radili Peťulce spolubydlící v hostelu, když vyprávěla, jak na minulém ostrově jela sice 150 km sedm hodin, ale zato čtyřmi různými místními busy, které si zastavovala v půlce čtyřproudové silnice či pomocí filipínského gangu zedníků.

Jestli je Peťulka v něčem fakt dobrá, tak je to připravování bezesných nocích svému okolí, když jim není schopna podat zprávu o stavu svého života či pořádně odpovědět.

  Střípky z města z prachu vol. XIII Jak se Peťulka (ne)setkala se žralokem 2. dubna 2019 Korunovému králi mořské říše, za jehož audienci už